Ruská škola aneb jak se stát Terminátorem

Za svou volejbalovou kariéru jsem zažil dost volejbalových škol a metod. Nejzajímavější byly bezesporu moje dva roky strávené v Rusku. Poctivou ruskou volejbalovou školu jsem si vyzkoušel doslova na vlastní kůži. Postupně budu poodhalovat drsné metody jak se trénuje u "pravých" ruských trenérů.

Po mém příjezdu do Yaroslavli jsme se vydali na soustředění do ukrajinské Oděsy vlakem. 26 hodin strávených na kolejích hned ustanovilo můj rekord na železnici. Po cestě nás ubytovali v hotelu kousek od moře. To se mi líbilo. Má nálada se zhoršila poté, co nám trenér oznámil program. Každý den v 7:15 na pláži začíná "zariadka" - rozcvička před snídaní. Po 20 minutách rozběhání jsme si dali pár kliků, dřepů a jiných cviků. Za 45 minut byl konec. K snídaní nám naservírovali 2 vařená kuřecí stehna a pár bobulek. Na co ty bobulky? Modrá je dobrá na regeneraci a červená na srdce, vysvětlil mi trenér. To se mi moc nezdálo. Přeci jen pilulka na srdce ve dvaceti letech není normální. Naštěstí jsem měl u sebe svůj jídelníček od Petra Havlíčka a po delší debatě jsem se povinnosti brát ruské dobroty zbavil.

Po snídani a lehkém spánku následoval trénink na oválu fotbalového hřiště. Deset koleček na rozběhání mě nepřekvapilo. Protáhnout, trochu atletické abecedy, pár sprintů a hurá na překážky. Trenér nám na rovince vysázel deset překážek. My udělalí vláček a jeden po druhém začali skákat jak kamzíci v Tatrách. Prvních pět sérií nebyl problém, u desáté už toho někteří mělí dost. Zastavili jsme se na 20 sériích, kdy už jsem byl rád, že jsem rád. 200 skoků byl masakr. Napít, protáhnout betonové nohy a krátký odpočinek. Naštěstí náš trenér věděl jak nás zbaví těžkých nohou, vyklusáním. 10 koleček a byli jsme opět jak rybičky, teda spíš sardinky.