Veronika Vlásková: Jsem volejbalový greenhorn

Nejvíce bodující hráčka české extraligy Veronika Vlásková se stěhuje za volejbalem z Slavie Praha do Francie. Jak se ji líbí v reprezentaci, píše ve svém úsměvném životním příběhu.

 

 

 

Můj volejbalový život má zvláštní smysl pro ironii. Volejbal se snažím hrát už od 5.třídy, ale pravdou je, že ani do teď nemám doma volejbalový míč. Náturou jsem tvor líný, pohodlný, ale na trénincích občas překvapím sama sebe, co snesu:) Nesnáším krátké kraťasy pod zadek a asi jako jediná jsem oblékla dres s číslem 19. Nedokážu si sama sebe představit v reprezentačním dresu s vlaječkou na prsou, ale tento rok jsem již několikrát stála na poli volejbalového hřiště a poslouchala naší hymnu před začátkem mezinárodního utkání. Jak jsem k tomu přišla? Klasicky – jako slepý k houslím :)

Tento rok jsem byla vybrána jako zelenáč na zkoušku do nejvíc nejširšího kádru žen (po mě už byl na soupisce akorát uklízeč z haly a vrátný, kdyby náhodou všechny postihla západonilská horečka). Statisticky jsem se po základní části české extraligy umístila na 1.místě jako nejvíce bodující hráčka, tak si řekli, že je to asi známka kvality a poslali mi pozvánku. Chudáci, nevěděli, do čeho jdou...ale to ani já ne :) Z pozvání jsem byla nadšená, vždycky jsem chtěla vědět, jak to tam vypadá, mezi těmi vynikajicími hráčkami světové úrovně, které jsem zatím viděla tak maximálně v televizi, tak jsem se vydala na první soustředění do Brna, s pocitem, že to určitě bude asi nejspíš moje poslední, ale že třeba snad vyfasuju aspoň tričko nebo fusekle, to se vždycky hodí. Kdyby mi někdo tenkrát řekl, že můj týden se protáhne na 2 měsíce, tak si zaťukám na čelo a řeknu mu, ať nevychází tolik na sluníčko.

 

 

Reprezentace se měla připravovat na dvě velké akce, přičemž tou první byla Kvalifikace na MS v Japonsku 2010, 2.kolo v Bulharsku a 3.kolo v Itálii. Samozřejmě, že mi bylo jasné, že jsem v 18 pouze jako sparing na tréninky a na tyto akce pojedou větší koně, ale jak se to tak má, tak jsem se pokaždé ocitla ve 12. Vzrůstající forma že by? Kdepak, prostě a jednoduše jsem tam pro velký počet zraněných zbyla:) Ale kdo by se i jako největší Jan Tleskač ve čtverečku nejel podívat, jak se to vlastně v tom světě plácá, že :)
Co se týče mých prvních dojmů, tak představovala jsem si to drobátko jinak. Za prvé jsem byla přesvědčená, že třeba aspoň něco z toho volejbalu umím a můžu se ukázat...čtyři tréninky a já odcházela s cimrmanovským přesvědčením, že „Víme vše, a to, že nevíme nic“, reprektive neumíme. No co, tak jsem přešla ke kroku č.2, a to, že natrénováno na olympiádu sice nemám, ale tak snad to fyzicky na těch trénincích zvládnu...po tentokrát třech trénincích jsem nemohla chodit, rozpadly se mi boty a -ano, 2 měsíce jsem měla namožené takové svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Pravdou je, že trénování na Slávii nepatřilo k těm „nejvýživnějším“, ale zato umím podat desetkrát po sobě :) Další zbořený mýtus byl, že holky nejsou namyšlený fifleny, kterým stoupla sláva do hlavy, ale úplně normální lidi, kdy se s každou dá dobře pobavit a 99% z nich trpí stejnými záchvaty pubertální šílenosti jako já. V dobách krize, kdy jsme toho měly už tak akorát dost, bývá trenér stejným největším nepřítelem celého družstva jako kdekoliv jinde, masér je nejlepší spřízněná duše a statistik vám ten bod z bloku prostě nepřipíše, páč jste se na něj nepodívali a nezamávali, že to od vás se to odrazilo :)

Takže toť asi mé dojmy z reprezentace, další soustředění už za týden, jede se do Tater a pak začíná příprava na Mistrovství Evropy. Se svojí účastí opět počítám jen na týden...ale kdo ví, třeba jim tam na tu Evropu zase zbydu, vůbec bych se nezlobila :)