Prezident FIVB, Brazilec Ary S. Graça , bombasticky oznámil na nedávném shromáždění, oslavujícím 70. výročí FIVB vznik „nové“ soutěže – „Ligy volejbalových národů“ – která byla medializována i v našich médiích.
Podívejme se podrobněji na to, co nová liga slibuje a může přinést. Každá soutěž, stará nebo nová, přináší minimálně dva aspekty. Jeden sportovní a nejméně jeden sdružující organizační, propagační a další doprovodné aspekty.
Posuďme nejprve sportovní stránku, která je volejbalistům samozřejmě nejbližší. Z dostupných informací se soutěže zúčastní 12 základních týmů a 4 družstva tzv. vyzyvatelů. Se 16 týmy se hrála světová liga, téměř odedávna (kromě několika málo prvních ročníků a pak, když jí současné vedení FIVB rozšířilo a přeměnilo na možná, někdy slibovanou) postupovou soutěž – vítězové a druhé a třetí divize mohli, se souhlasem FIVB, ne automaticky, postoupit o úroveň výše. Někdy postupovali i „nevítězové“. Takže nic nového pod sluncem.
Tato účast zajišťuje participaci nejlepších světových týmů – to ale bylo vždy, a z tohoto hlediska nelze úroveň soutěže nijak zvýšit, protože prostě jiná družstva nejsou. Občas zmiňovaná neúčast některých, v současnosti úspěšných týmů (Slovinsko, Belgie), není rozhodující, co se týče skutečně špičkové výkonnosti a tím i přilákání médií nejvyšší úrovně. A konec konců to bylo vždy – světová liga, a vůbec světové soutěže, se už dlouho (tedy od r. 1984) nehrají v zemích, které nezajistí dostatečné sponzorské zázemí nebo příslušné finanční „všimné“ pro FIVB.
Z hlediska úrovně utkání stojí za zmínku jediné (to p. Graça nezmínil), a to snažit se, udržet ve všech týmech pro všechna utkání soutěže ty nejlepší hráče („stars“). I tyto pokusy zde již byly, a ztroskotal na nich i druhý prezident FIVB, R. Acosta, protože jsou z mnoha důvodů neřešitelné. Takže z hlediska novosti opět nula.
130 plánovaných utkání a systém každý s každým znamená, že v tomto systému odehrají družstva 120 utkání a 10 jich zbývá pro několik týmů na nějaké vyvrcholení („final ??“), bez něhož si už nejde vrcholnou soutěž představit, protože média i sportovně technická hlediska soutěže si toto vyvrcholení jednoznačně vyžadují. To p. Graça nezmínil, ale zřejmě je s tím počítáno. Takže „skupiny a závěr“ – opět nic nového.
Ale jeden, možná podstatný, rozdíl tu je. Ve většině dřívějších podob světové ligy se hrála její dlouhodobá část (různě pojmenovávaná) jako zdvojená soutěž každý s každým. Většinou měl tedy každý tým stejného soupeře jednou doma a jednou venku. Tato „parita“ se podle dostupných informací eliminuje, což určitě snižuje míru objektivity a spravedlivosti konečných výsledků. Každý si jistě dovede představit, že – i přes samozřejmou unifikaci prostředí – se může jinak vyvíjet např. utkání „Brazílie-Rusko“ hrané v Riu nebo v Kazani. Těmto situacím se sice dá, „chytrým řízeným losováním“ částečně předejít, ale všechny možné „konflikty“ tohoto typu se nejspíše neodstraní. Zvláště také proto, že z důvodu „celosvětovosti“ se musí FIVB snažit do každého turnaje nasadit družstva z více kontinentů.
FIVB to má jistě (snad) dopředu promyšlené, ale 120 utkání rozdělených mezi 12 základních států dává ne zrovna výhodné číslo – 10. To vyhovuje turnaji systémem každý s každým pro 5 týmů. Ne zrovna vhodný formát: 5 hracích dnů a jeden tým vždy jedno kolo stojí. V podstatě zabraný celý týden. Přitom se v jednom termínu mohou hrát jen 3 turnaje a jedno družstvo v tom termínu vždy stojí.
V podstatě tedy 4 hrací termíny, kdy na jeden (vezmeme-li v úvahu cestování a dobu před vlastním turnajem, kdy potřebuje být družstvo na místě) padne cca 14 dní – tedy celkově tato část zabere nejméně 2 měsíce. Ale tak to v podstatě bylo i ve všech předchozích ročnících světové ligy. A to slibované „přiblížení světového volejbalu fanouškům v každém základním státu“? Každý z nich ve „svém turnaji“ představí vedle svého týmu jen čtvrtinu z celkového počtu účastníků, vybranou podle nějakého klíče. Nic moc, což?
Celý předpokládaný formát soutěže tak bude více méně, či se změnami spíše k horšímu, opakovat vše, co tu bylo doposud, jak z hlediska zápasového zatížení týmů a hráčů, tak z hlediska výkonnosti.
Velkou neznámou se zdá být druhý aspekt této soutěže, propagačně marketingový. Ústy p. Graçy se slibují téměř zázraky a „barnumsky“ pojatá „šou“, kterou „přinesou do domovů diváků poslední vymoženosti technologií a digitálního vysílání“. Navíc, „a to vůbec poprvé v historii převezme FIVB, ve spolupráci s IMG (pro neznalce jako jsem já, je IMG, podle vizitky na svém webu, moderní sportovně marketingová agentura – globální „leader“ ve sportu, pořadatelství akcí, médiích a módě, působící ve více než 30 zemích) kompletní kontrolu nad produkcí obsahu … aby se fanoušci mohli více angažovat a vše lépe chápat“.
Modře jsou vyznačeny vybrané citace z formulací prezidenta FIVB. Zajímavé je jistě, jak si FIVB představuje přijetí „kompletní kontroly“. To FIVB zaměstná, vychová, apod. „enterteinery“ nebo si je pronajme, ale bude jim předepisovat obsah hodící se k použití v rámci posledních vymožeností technologií?
A co cena všeho toho kolem. IMG to jistě zaúvěruje, ale kdo to splatí i se ziskem? 12-16 účastnických států bude téměř jistě disponovat nějakými možnostmi, jak taková mediální představení zakoupit. FIVB však má více jak 220 národních federací a jsem více než bohatě přesvědčen, že 180-190 z nich nebude schopno vynaložit jistě nemalé částky za zakoupení vyprodukovaného programu. Takže slibovaný přenos vlastního volejbalu a všeho kolem do domácností na celém světě – tak trochu dost utopie. A to se nezmiňuji o elektronických možnostech v mnoha státech a místech světa.
Navíc, mnoho a mnoho více či méně slavných humoristů prohlašovalo něco ve smyslu, „že dělat srandu, vůbec není žádná sranda“. Uvažují tvůrci tohoto projektu o tom, že humor Japonců je docela něco jiného než humor např. Němců apod. Takže, uvidíme, nechme se překvapit.
Nechci být příliš pesimistický, ale nelze než konstatovat, že ona „nová“ propagačně marketingová stránka slibované soutěže, je velice, ale velice, nejasná a sportovní stránka nepřináší prakticky nic nového, progresivnějšího, proti tomu, co tu existuje již od devadesátých let minulého století. Pan Ary Graça se jen snaží vytvořit dojem, že vytváří něco nového a převratného, aby tak zdůraznil roli svého řízení FIVB. Ale bohužel. Čím zakončit? Snad jen Shakespearovským „Mnoho povyku pro nic“.
A vlastně ještě na okraj, co to vlastně FIVB v říjnu slavilo, když 70 let od jejího založení uplynulo již v dubnu.
Autor: Miloslav Ejem
