ROZHOVOR – Hned na úvod se zvesela zasměje. „Ne, kdepak, já se lidem v mozku nerýpu. To dělají neurochirurgové a já jsem neurolog.“ Foto: volejbal-ostrava.cz

K Ivě Nachmilnerové, české volejbalové reprezentantce, chodí lidé třeba s epilepsií, roztroušenou sklerózou či mrtvicí. „Je toho mnohem víc. Každý neurolog se na něco specializuje,“ vysvětluje kapitánka týmu TJ Ostrava.

A na co se specializujete vy?
Teď jsem v předatestační přípravě, takže se zrovna specializuju na všechno. (úsměv) Mým cílem je ale neurointenzivní péče – to znamená, že na našem oddělení leží pacienti v těžkém stavu, můžou mít například vážné záněty periferních nervů. Je toho ale opravdu mnoho.

Jak se vám podařilo u vrcholového sportu vystudovat. Chtělo to hodně odříkání? 

Když mí spolužáci chodili na nejrůznější akce, tak já jsem se učila. Tím, že jsem trénovala, přicházela jsem o nějaké hodiny, a musela to pak dohánět v době, kdy oni už měli trošku volněji. Měla jsem to možná malinko těžší, studentského života jsem si moc neužívala. Chodila jsem ze školy rovnou na trénink a z něj hned na kolej se učit.

Vadilo vám to někdy?

To nemůžu říct. Naopak, byla jsem docela ráda, že to takhle mám, protože jsem se mohla s volejbalem podívat třeba do zahraničí. Taky jsem měla kolem sebe fajn holky – spoluhráčky. Nikdy bych si nevyčítala, že jsem nestihla nějakou pařbu. Vyhovovalo mi to.

A teď? Když místo do školy chodíte do práce?
V týmu mám trošku jiný režim a v práci jsem na plný úvazek. Ale naše klinika mi vychází vstříc, máme výborné vedení. Na té neurointenzivní péči mi umožňují si dávat služby podle toho, jak já potřebuju hrát. Třeba když jedeme na zápas do Prahy, vyjíždíme už ráno – tím pádem mám službu den předtím, abych měla v den zápasu náhradní volno. Bez toho by to taky nešlo.

V době reprezentačních akcí to máte jak?

I v tom mám podporu vedení. Můžu mít neplacené volno a pak mě přijmou zase zpátky, za tohle jsem opravdu vděčná.

I v týmu vám vycházejí vstříc, že?

Mám míň tréninků. Nemám dopolední tréninky a nemám trénink, když mám službu. Takže skloubit to jde, ale znamená to, že jdu buď rovnou z práce na trénink a pak domů, nebo nepřijdu domů vůbec, když mám službu. Přítel mě moc nevidí, ale hrozně mi pomáhá a podporujeme mě. Bez něj by to taky nešlo.

Volejbal je asi i trochu ventil od těch lidských trápení, která často v nemocnici vidíte, ne?

Ano, člověk si najde únikovou cestu a je rád, že pak může řešit, kdy půjdeme na nějakou společnou večeři, nebo jestli jsou lepší tyhle džíny nebo tamty. Pro mě je to dobití baterek. Jsem ráda, že jsem v tomhle týmu, jsme dobrá parta. Z práce se na holky určitě těším, na druhou stranu ale přicházejí i velké stavy únavy. Když se to v práci nakupí, člověk pomalu usíná ve stoje. Čím více máte let, tím hůř se to snáší. (smích)

Jak dlouho se takové tempo dá vydržet?

Nevím. Šest let jsem studovala, teď už jsem čtyři roky v práci, takže v podstatě už deset let jedu ve vysokém tempu. S tou prací je to trošičku náročnější. Jsou s tím spojené i výkonnostní výkyvy, kdy nejsem úplně spokojená s tím, jak zrovna hraju. Bohužel tím, že člověk odslouží pár služeb v týdnu a v noci opravdu nespí, tak se to na výkonu projeví. Musím si dávat nové a nové cíle. Nejde to bez podpory okolí. Mám na lidi štěstí.

Do reprezentace jste se dostala až loni v 29 letech. Užíváte si ji?

Jo myslím, že každý má v sobě sen reprezentovat svou zemi. Pro mě je to silný zážitek, velká čest. S volejbalem jsem začínala až v 17 letech, nějak jsem vůbec nepočítala, že bych se tam mohla dostat. Loni jsme to zkusili a celkem to bylo fajn – i když musím říct, že na konci už mi strašně chyběla práce. Těšila jsem se až zase půjdu někoho vyšetřit nebo udělat nějaký zákrok v práci, člověk už je asi i trochu závislý.

Co jste dělala do 17 let?

Hrála jsem tenis, my jsme byli tenisová rodina. Jsme tři sestry a všechny jsme hrály tenis a teď už i neteře hrajou. Byla jsem takový průměrný tenista, jezdila jsem na dobré turnaje v dětských kategoriích a nikdy mě nenapadlo, že budu dělat jiný sport.

Ale děláte. Co se stalo?

Už mi to nevyhovovalo, vyrostla jsem, bolela mě záda. Dělala jsem i atletiku, ta mi pomáhala. A pinknout do míče jsem uměla, protože maminka chodila hrát se svými kamarádkami. No a pak na gymlu jsme jeli na Slovensko na nějakou akci, kde jim chyběla holka na hru. A tam to začalo. Za necelé dva roky už jsem hrála extraligu v Olomouci.

Autor: Markéta Kosová
Zdroj: www.czechteam.info