Objevilo se to na webu znenadání, nečekaně, jakoby náhodou, ale pro mne jako na zavolanou. Ptáte se, co? Článek Václava Jáchyma o názorech jednoho z našich nejlepších hokejových expertů, teoretiků i praktiků Slavomíra Lenera o rané specializaci v hokeji.
Jeho plné znění si můžete přečíst zde (http://www.hokej.cz/nenechte-deti-vyhoret-apeluji-veliciny-hru-nesmi-nicit-vysledky-tvrdi-lener/5017947). Téma, které jsem měl připravené ve vztahu k (mini)volejbalu a hodlal o něm napsat „pár myšlenek“.
Ale ona to vlastně zase nebyla taková náhoda. V zahraničním sportu je to v současnosti docela dost diskutovaná záležitost. Sám jsem, spolu s kolegou Buchtelem, tuto problematiku před nedávnem naznačil v otevřeném dopisu vedoucím pracovníkům našeho volejbalového svazu, a tak už šlo jen o nějaký ten konkrétní impulz, abych se do tématu pustil. A shora zmíněný článek mi aktuálnost problematiky jen podtrhl.
Tím spouštěcím podnětem byl však článek „Nebezpečí, či rizika, účasti v jediném sportu“ na blogu Johna O´ Sullivana (Perils of Single-Sport Participation). Sullivan, a nejen on, se tématikou z nejrůznějších pohledů docela často zabývají. Každý, kdo by chtěl, řadu článků tohoto typu na webu najde.
Dovolím si stručně a neúplně ocitovat některé myšlenky vybraných (většinou v USA) známých trenérů z různých sportů.
Trenér amerického fotbalu se adeptů do svého týmu ptá: Které další sporty provozuješ? Jaký post v nich zastáváš? Jsi úspěšný na pálce v basebalu? Nebo nadhazovač? Hraješ „čunču“ (dvojky) v basketu? Na střední škole nemá rád děti, které by se neúčastnily alespoň třech sportovních odvětví. Mám zato, říká, že si děti musí získat co nejvíce znalostí prostřednictvím vlastní herní zkušenosti.
Trenér lacrosu zase „navádí“ mladé, aby si útočné kombinace z lacrosu zkoušeli třeba v basketbalu nebo kopané.
Obdobně Tony Strudwick, kondiční trenér prvního týmu Manchesteru United nabádá, že „nejlepší světoví sportovci se liší od hromady ostatních rozsahem pohybových dovedností daleko za těmi, které jsou typicky očekávány jen pro daný sport. A pro kopanou doporučuje sportovní gymnastiku a skoky na trampolíně, bojová umění, basketbal, nebo lacros.
Sluší se zmínit i názory mnohonásobného atletického šampiona Carla Luise ve článku (http://www.stack.com/a/why-track-and-field-legend-carl-lewis-hates-specialization-in-youth-sports?utm_source=Newsletter&utm_campaign=saturday-newsletter&utm_medium=email&utm_content=11-11-17), který již ve svém názvu nese sdělení, že „nenávidí specializaci ve sportu mládeže“. Sám hrál, podle článku, v mládí dlouho kopanou a zmiňuje některé negativní rysy rané specializace (větší četnost zranění dolních končetin, „vyhoření“ příliš specializovaných sportovců ještě v mladém věku apod.), o nichž se zmíníme ještě později.
Z této oblasti ještě názor dlouholetého kondičního trenéra tenisového super šampiona, Rogera Federera, z nedávného vydání New York Times („Tajemství úspěchů Rogera Federera je v tomto muži“). Pierre Paganini pracuje s Federerem již 17 let. Jeden o druhém říká jen to nejlepší, ale co by mělo být poučné pro nás, je tvrzení kondičního trenéra, že v průběhu let postupně měnil celou sféru a postupy Rogerovy kondiční přípravy. V mladším věku do ní zařazoval řadu další sportů, mezi nimi jmenuje basketbal, zatímco až nyní v pozdějším věku se soustředí na „činnosti přímo korespondující s tenisem a komplexní cvičení napodobující podmínky a překážky vytvářené současnou podobou tenisu“.
Vraťme se ale od těchto názorů z tréninkové praxe k názorům expertů z několika oborů, jak je zmiňuje O´ Sullivan.
Lékaři:
• děti s ranou specializací v jednom sportu tvoří, podle pediatrů a ortopedů, 50 % zraněných díky přetížení,
• jiná podobná studia nalézá údaj, že 70-93 % raně specializovaných bude zraněna s daleko větší pravděpodobností než ti, kteří pěstují více sportů,
• dlouhodobé studie ukazují, že raná specializace vede později k daleko většímu procentu tělesně neaktivních dospělých jedinců,
• děti procházející ranou specializací podstupují daleko větší riziko „vyhoření“ díky stresu, snížení motivace a nedostatku radosti a potěšení.
Vědci z oblasti sportovních věd:
• Lepší celkové dovednosti a schopnosti – participace ve více sportech v mladším věku se projevuje:
• celkově lepším motorickým sportovním vývojem,
• delší hráčskou kariérou,
• zvýšenou schopností transferu dovedností z ostatních sportů,
• zvýšenou motivací,
• získáním sportovních zkušeností a sebedůvěry;
• výchovou chytřejších a kreativnějších hráčů:
• přináší lepší a rychlejší rozhodování,
• lepší rozpoznávání herních vzorců soupeře,
• rozvoj hráčské kreativity;
• 10 000 hodin není pravidlo
• Sullivan zde naráží na názor, amerického psychologa švédského původu, Ericssona, že k dosažení sportovní i umělecké dokonalosti stačí 10 000 hod. systematické a účelové praxe. Tento názor byl také diskutován v našem čtvrtletníku Coach a odmítnut v USA velkou většinou vědců v oblasti motorického učení. Mimochodem naši pamětníci „vrcholového sportu mládeže“ v minulém režimu by mohli snadno potvrdit, že těch 10 000 hodin v součtu činnosti tehdejších TSM a SVSM dosahovali, ale na výsledcích se to zdaleka tak neprojevovalo,
• autor článku, z něhož čerpáme, dokonce zmiňuje studie, podle nichž k dosažení takového výsledku stačí mnohem méně hodin (např. basketbal 4000), ale celková záležitost je jistě daleko složitější a individuálnější;
• Ke sportovnímu mistrovství vede mnoho cest: jedna ze studií profesionálních hráčů ledního hokeje našla, že do svých 20 let věku většina z nich absolvovala 10 000 hodin sportovní činnosti, ale pouze 3000 z nich byly zasvěceny specificky účelné praxi v hokeji (a dokonce jen 420 z těchto hodin proběhlo ve věku do 12 let).
Všechna sportovní odvětví samozřejmě nejsou stejná. Některá skutečně potřebují velmi ranou specializaci. Sem patří např. sportovní gymnastika nebo krasobruslení. Ale volejbal mezi nimi není.
Tím se vůbec nestavím proti minivolejbalu. Naopak!
Hra, všechny její druhy a varianty, zvláště pak hry se zmenšeným počtem hráčů (a vůbec ne různá cvičení), jsou dnes celosvětově považovány za základní prostředek tréninku sportovních her dětí a mládeže. A shora citovaný článek uvádí Lenerovo vyjádření: „Snažme se zapojovat hodně her, aby jich v tréninku bylo aspoň 50 procent času. Aby se netlačilo na výsledky. Aby vítězit chtěli hráči a ne trenéři.“
A zde je možná i náš problém s minivolejbalem. V otevřeném dopisu vedoucím funkcionářům svazu jsme s kolegou Buchtelem zmínili potřebu podívat se na důsledky a dopady celého minivolejbalového projektu. Neobjevují se tam podobné jevy, o kterých se zmiňujeme výše? Neodcházejí původní minivolejbalisté pryč z našeho sportu nebo ze sportu vůbec? A jak se prosazují ve vyšších úrovních mládežnických soutěží.
Raná specializace, jak jsme ukázali, není jen problém volejbalu. V poslední době se u nás pořádá řada soutěží v míčovém sedmiboji dospělých. Nenastane snad někdy v budoucnu doba, kdy o takovou soutěž nebude zájem, protože všichni budou umět jen jeden jediný sport – pokud u něj vůbec i v dospělosti zůstanou. Neměli bychom se snažit pořádat míčové víceboje zvláště pro mládež. A nejen míčové, ale i se základními rychlostními či rychlostně silovými disciplinami z atletiky. Současná škola nás, a ani jiné sporty, bohužel, nezachrání. Pomoci si musíme sami, ale skutečná cesta u dětí a mládeže vede jen přes sportovní všestrannost.
