Debata o podání v kategorii dívek U14, kterou jsem otevřel v předchozím článku, vyvolala řadu reakcí ze strany trenérů i dalších lidí z praxe. Do diskuze na sociálních sítích i prostřednictvím e-mailů se zapojilo přibližně 20 trenérů z různých částí České republiky i ze zahraničí.
Cílem tohoto článku není jednotlivé názory hodnotit, ale shrnout hlavní argumenty a zkušenosti, které se v diskuzi opakovaly.
Argumenty pro omezení podání
Část trenérů se shoduje na tom, že v kategorii U14 může být silné horní podání problémem především z pohledu průběhu hry.
Nejčastěji zaznívalo, že:
- zápasy se často rozhodují na podání jedné hráčky,
- dochází k malému počtu rozeher,
- některé hráčky se během setu ani nedostanou ke hře.
Jak popsal například Kuba Smetana: „Stačí mít jednu holku, která ovládá servis vrchem, a můžeš vyhrát celý zápas jen tímto jedním servisem.“
Z tohoto pohledu je cílem omezení podání zvýšit počet rozeher a zapojení všech hráček.
Zajímavé je, že většina těchto názorů nevolá po úplném zákazu horního podání, ale spíše po regulačních opatřeních, například:
- omezení počtu podání jedné hráčky v řadě (2–3 podání),
- povinná rotace po určitém počtu servisů.
Tento přístup zmiňují například Petra Neumannová, Michal Mejzlík nebo Martina Topinková, kteří se shodují, že tak lze omezit dominanci jedné hráčky, aniž by se úplně potlačil rozvoj podání.
Argumenty pro zachování neomezeného podání
Druhá část trenérů zdůrazňuje především dlouhodobý rozvoj hráček a návaznost na vyšší kategorie.
Často zaznívalo, že:
- horní podání je potřeba učit co nejdříve, pokud to vývoj hráčky dovolí,
- spodní podání se ve výkonnostním volejbalu prakticky nepoužívá,
- přechod do U16 je bez zvládnutého podání vrchem výrazně složitější.
Jak uvedl například Petr Klár: „Proč budu používat podání spodem, které se ve volejbalu prakticky nepoužívá a ztratím rok, dva.“
Velký důraz byl kladen také na souvislost podání a příjmu. Trenéři upozorňují, že kvalitní podání přirozeně zvyšuje nároky na příjem a nutí hráčky učit se pracovat s míčem v náročnějších herních situacích.
Dalším opakujícím se tématem byl zápasový tlak. Podle trenérů je důležité, aby si hráčky již v této kategorii zvykaly:
- podávat pod tlakem,
- přijímat podání v reálných zápasových podmínkách,
- rozhodovat se v rychlosti a nejistotě.
Kompromisní řešení: omezení, ale ne zákaz
Velká část trenérů se nepřiklání ani k jednomu extrému, ale hledá kompromisní varianty.
Nejčastěji se objevují návrhy jako:
- 2–3 podání jedné hráčky a následná rotace,
- odlišná pravidla podle výkonnostní úrovně soutěže,
- postupné uvolňování pravidel v průběhu sezóny.
Z praxe některých regionů popisuje například David Motús (TJ Ostrava), že se pravidla často upravují podle výkonnosti skupin nebo fáze sezóny, aby lépe odpovídala potřebám týmů.
Podobný přístup zmiňuje i trenérka z VK Rokycany, která navrhuje omezení počtu podání v řadě zejména v krajských soutěžích, zatímco na vrcholových turnajích by pravidla zůstala bez omezení.
Co trenéři vnímají jako skutečný problém
Zajímavým zjištěním je, že i když se názory na řešení liší, trenéři se často shodují na tom, kde problém skutečně leží.
Nejde jen o samotné podání, ale o širší kontext:
- kvalita příjmu,
- úroveň tréninku,
- rozdíly mezi hráčkami,
- nastavení soutěží.
Například Kar Chee upozorňuje, že: „Jestli podání spodem nebo vrchem v U14, je v této situaci zcela podřadné.“
Shrnutí
Z odpovědí a diskuze trenérů vyplívá, že otázka podání v kategorii U14 nemá jednoznačné řešení.
Na jedné straně stojí snaha:
- o více rozeher a zapojení všech hráček
na straně druhé pak důraz:
- na dlouhodobý rozvoj dovedností a přípravu na vyšší kategorie
Společným jmenovatelem většiny názorů je ale fakt, že cílem by nemělo být jednoduché omezení jedné herní činnosti, ale celkové zlepšení prostředí, ve kterém se mladé hráčky rozvíjejí.
