V únoru oslavil 70. narozeniny a patří do „zlaté éry“ volejbalové Dukly Liberec, která v letech 1973 – 1983 získala pět československých mistrovských titulů a v polovině 70. let dokonce vyhrála Pohár mistrů evropských zemí! Foto: Archiv M. Cihláře

Dlouholetý reprezentační blokař, účastník mistrovství Evropy, mistrovství světa a dvou olympijských her Vlastimír Lenert je volejbalu dodnes věrný, od skončení své kariéry v roce 1984 se věnuje trenérské činnosti, v posledních letech (od roku 2000) mládeži ve Slavii Liberec.

Vlastimír Lenert se narodil 20. února 1950 v Olomouci a vyrůstal na vesnici, v nedalekých Samotiškách. „Na vesnici jsme samozřejmě neměli k pohybu daleko, dělali jsme od dětství v podstatě všechny sporty,“ vzpomíná volejbalový veterán.

„V Sokole Samotišky jsem začal hrát závodně volejbal ve čtrnácti letech a i když jsme byli nevelká dědina, měli jsme v mládežnických kategoriích pod vedením trenéra Jindřicha Pudela docela slušné výsledky. Navíc já jsem mezi patnáctým a sedmnáctým rokem docela vyrostl do výšky a když jsem měl jít na vojnu, už o mě věděli v liberecké Dukle. Tam jsem šel na výběr, vybrali si mě, narukoval jsem tam. A po vojně už jsem v Liberci zůstal. Pod trenérem Karlem Paulusem se tu začalo tvořit velice kvalitní mužstvo, Paulus dával dost šancí i mladým hráčům, takže pro mě ideální start „velké“ kariéry. Naskočil jsem rovnou do áčka, rovnou do nejvyšší soutěže.“

Armádní volejbalový tým, který koncem 60. let přešel definitivně do Liberce z Jihlavy (předtím úspěšně působil v Praze a v Kolíně), si v městě pod Ještědem poměrně rychle našel fanouškovskou základnu a skutečně domácí prostředí. Tomu neodpovídala kapacita hal, v kterých Dukla hrála mistrovská utkání – tedy sokolovna Lokomotivy v Jablonecké ulici, která při špičkových duelech se Zbrojovkou Brno, Rudou hvězdou Praha, Aerem Odolena Voda nebo Červenou hviezdou Bratislava doslova praskala ve švech, později se nějaký čas dokonce hrálo v maličké hale KORT v Jeronýmově ulici naproti gymnáziu.

Hráči Josef Smolka, jenž se posléze stal Paulusovým nástupcem na trenérském postu, Drahomír Koudelka, Lubomír Zajíček, Vladimír Petlák, Jaroslav Stančo, Jaroslav Tomáš, Lubomír Potáč a další pravidelně oblékali reprezentační dres. A této pocty se poměrně brzy dostalo i „Slonovi“, což je přezdívka, která Lenerta po celou dobu jeho kariéry provázela.

„Spoluhráči, které jsem v Dukle měl, byli pro mě tou nejlepší školou, jaká mě mohla potkat,“ pochvaluje si Lenert. „Byli jsme každoročně v popředí ligy, hráli jsme prakticky pořád o medaile. A v roce 1973 jsme vybojovali první liberecký mistrovský titul.“

S reprezentací na šampionáty i pod olympijské kruhy
Rok 1973 byl pro Vlastimíra Lenerta šťastným rokem. Nejen, že mohl oslavit s ostatními dukláky titul, ale byl také poprvé nominován do reprezentace ČSSR, kam si ho vybral trenér Petr Kop. „Mým velkým prvním zážitkem v nároďáku byl zájezd na turnaj do Brazílie v roce 1973. A o rok později jsem se zúčastnil svého prvního velkého šampionátu, mistrovství světa v Mexiku.“

Do Mexika jel československý tým s cílem získat medaili. V dnešní době, kdy je úspěchem vůbec se na šampionát kvalifikovat, to působí jako sci-fi, ale bylo to tak. ČSSR byla v roce 1966 mistrem světa, v roce 1968 přivezla bronz z mexické olympiády, v roce 1971 stříbro z ME z Milána. V roce 1970 ale skončila poprvé na světovém šampionátu bez medaile, skončila v Sofii „až“ čtvrtá, což byl neúspěch, který bylo nutno v Mexiku napravit. Nepodařilo se. Čechoslováci s Lenertem v sestavě skončili pátí za mistrovským Polskem, SSSR, Japonskem a NDR, což bylo nejhorší československé umístění v historii MS… Byl to začátek vyklízení pozic čs. volejbalu z absolutní světové špičky.

„Přitom jsme to mistrovství rozjeli výborně, šesti výhrami za sebou,“ vzpomíná Lenert. „V základní skupině jsme porazili Portoriko, Jižní Koreu a silné Rumunsko, v semifinálové skupině jsme smetli Sovětský svaz 3:0, porazili jsme i Kubu a Brazílii a vše vypadalo báječně. Jenže ve finálové šestičlenné skupině jsme už vyhráli jen jeden zápas, nad Rumunskem. Hodně smolná byla první porážka s NDR 2:3 ve fantastickém zápase. A potom jsme prohráli zase 2:3 s Poláky, kteří to pak celé vyhráli. V tom zápase se pohádal Petlák se Stančem, a už se to začalo klížit. Když nás pak proti Japonsku šmikli němečtí rozhodčí, bylo v podstatě po medaili. Leda bychom v posledním zápase porazili Rusáky, ale ti nám vrátili prohru 0:3 ze semifinálové skupiny a byl z toho pátý flek, braný jednoznačně jako neúspěch.“

O rok později skončila ČSSR až šestá na ME v Jugoslávii a na olympijský turnaj v roce 1976 do Montrealu už se cestovalo se střízlivějšími plány.

„Přáním samozřejmě bylo postoupit do semifinále, ale to bychom museli v pětičlenné skupině třikrát vyhrát,“ vybavuje si Lenert. „To vzhledem k tomu, že jsme tam měli mistry světa Poláky a ve výborné formě hrající Kubánce, nevypadalo moc reálně. A taky se to potvrdilo. Nejdřív jsme sice porazili domácí Kanadu bezpečně 3:0, první set myslím 15:4, ale pak přišly porážky od favoritů – s Kubou i s Polskem 1:3 a postup byl ztracený.“

V závěrečném utkání skupiny Čechoslováci porazili Jižní Koreu 3:1. Potom ve skupině o 5.- 8. místo Itálii 3:0 a v duelu o pátou příčku si dali „opáčko“ 3:1 proti Korejcům. Z Montrealu tak odjížděli s pátým místem (co by za to dnešní čeští borci dali…) a se smutkem, i když žádný propadák to nebyl. Turnaj opět ovládli Poláci, stříbrný byl Sovětský svaz a bronzová Kuba. Medailové rozvrstvení napovídá, jak silnou skupinu čs. tým měl. Nicméně pro Lenerta to byla na čtyři roky poslední velká reprezentační akce, až do roku 1980 nebyl nominován.

Triumf v PMEZ, další tituly a stavba nové haly
Mírný smutek z reprezentační „bezmedailové“ anabáze mohly Vlastimíru Lenertovi bohatě vynahradit výsledky liberecké Dukly. S ní se radoval z dalších mistrovských titulů v letech 1975, 1976, 1980 a 1983. A v sezoně 1975/76 k tomu přibyl dodnes nejblyštivější triumf libereckých volejbalistů – vítězství v Poháru mistrů evropských zemí!

„Naší ligou jsme tehdy projížděli jako nůž máslem a zápasy v evropské klubové konfrontaci ukazovaly, že jsme měli opravdu hodně silný tým,“ vybavuje si Vlastimír Lenert. „Postupně jsme vyřadili tři soupeře, mezi nimi mistra Polska, a dostali jsme až do finálové fáze, která se hrála v Bruselu. A tam jsme také neprohráli, ve finále jsme porazili Slavii Sofia 3:1 a pohár byl náš. Byl to historický úspěch, tehdy, řekl bych, až trochu nedoceněný. Dnes, když vidíme, jak daleko mají čeští mistři v Champions League byť jen k postupu ze základní skupiny, tak teprve leckomu dochází, co se před těmi čtyřiceti lety podařilo.“

Nicméně na armádní půdě byl tehdy úspěch Dukly v PMEZ náležitě oceněn a také i díky němu se podařilo získat od Ministerstva národní obrany důležité razítko: byly uvolněny prostředky na vybudování haly pro míčové sporty v Liberci s odpovídající kapacitou pro diváky. Po určitých problémech s výběrem staveniště mohla vybraná jugoslávská firma SOKO Mostar zahájit práce a v roce 1983 mohla krásná hala v Jeronýmově ulici poprvé přivítat volejbalisty i liberecké diváky. Dlouholetý vleklý problém byl tím vyřešen.

Druhý olympijský start a loučení s kariérou
Výkony Dukly Liberec a jejích hráčů v její čtvrté mistrovské sezoně 1979/80 neunikly očím nového trenéra reprezentace, slovenského kouče Pavla Schenka. Ten povolal Lenerta po čtyřech letech půstu opět do nominace mužstva ČSSR na vrcholnou volejbalovou akci, konkrétně na letní olympijské hry 1980 v Moskvě.

„Hry v Moskvě sice bojkotovala řada západních a islámských zemí, i tak to ale byl pro mě opět, stejně jako v roce 1976 v Montrealu, jeden z nejhezčích zážitků sportovní kariéry,“ svěřuje se Vlastimír Lenert. „Olympijská atmosféra je neopakovatelná, nedá se srovnat s „běžnými“ světovými nebo evropskými šampionáty. Cítíte, že jste opravdu na vrcholné světové události, bydlíte v olympijské vesnici s olympioniky z dalších sportovních odvětví, prožíváte s nimi jejich úspěchy i zklamání, vidíte na vlastní oči a třeba obědváte ve společné jídelně s největšími hvězdami sportovního světa. Pro tohle stála za to ta léta dřiny a odříkání na trénincích a v posilovnách. Obě olympiády měly něco do sebe, i když hlavně v Montrealu tam bylo hodně bezpečnostních opatření. Po těch událostech v Mnichově 1972 měli organizátoři pochopitelně strach, takže těch kontrol bylo až moc. V Moskvě to pochopitelně taky z hlediska bezpečnosti nepodceňovali. Přesto to v obou případech byly svátky.“

Svátkem už tolik nebylo sportovní vystoupení československého reprezentačního týmu, který v Moskvě vyhrál jen jeden ze šesti zápasů a obsadil osmé místo z 10 účastníků. „My jsme se do Moskvy kvalifikovali na poslední chvíli a předturnajová příprava se potom, asi ve snaze všechno dohnat, řešila narychlo a možná byla zbytečně předimenzovaná. Měli jsme soustředění v Tatrách, přípravné zápasy v Nizozemsku a v Belgii, furt nějaké cestování, skoro měsíc jsme se nezastavili a forma v Moskvě pak nebyla optimální,“ objasňuje Lenert.

Československo v základní skupině postupně prohrálo se SSSR 1:3, s Itálií 2:3, s Bulharskem 0:3 a porazilo až Kubu 3:2. Ve fázi o 5. – 8. místo nejprve podlehlo Brazílii 0:3 a v duelu o sedmou příčku tentokrát nestačilo na Kubánce – 1:3. Olympijskými vítězi se stali domácí Sověti před Bulharskem a Rumunskem.

Po návratu se „Slon“ opět zapojil do přípravy liberecké Dukly, v níž už pochopitelně patřil ke zkušenější části kádru, a odehrál ještě čtyři sezony. Vesměs se hrálo v československé nejvyšší soutěži o medaile a v roce 1983 z toho byl pátý Lenertův mistrovský titul.

Poté, co Lenert v roce 1984 ukončil hráčskou kariéru, se československé a od roku 1993 české zlato pro Duklu jakoby symbolicky „zaseklo“. Další titul mistra vybojovali Lenertovi následovníci pro Liberec až po dlouhých sedmnácti letech, v roce 2001. Poté přidali další v roce 2003, a ten zatím poslední, jak známo, v roce 2016.

Z palubovky na trenérskou lavičku
Nezúročit dlouholeté zkušenosti Vlastimíra Lenerta v dalším volejbalovém působení by bylo hříchem a tak není divu, že na hráčskou kariéru navázal trenérskou prací. Postupně působil v mateřské Dukle, ale také ve Slavii Liberec a dva roky u „sousedů“ v Bižuterii Jablonec. V posledních letech se již věnuje mládeži, vychovává nové talenty, stal se také členem trenérsko-metodické komise krajského volejbalového svazu a trenérem Krajského centra mládeže Libereckého kraje.

Jak vidí nastupující volejbalovou generaci? „Talenty jsou v každé generaci, což o to. Ale dnes je mnohem těžší, než za našich časů, přitáhnout děti k volejbalu a hlavně je u něj udržet,“ míní liberecká volejbalová legenda.

„Obecně jsou děti dnes podle mého názoru pohodlnější. Nemají takovou vůli dřít. Pro nás byla obrovská motivace dostat se aspoň jednou za sezónu na turnaj do zahraničí. To dnes chybí, cestování není žádným problémem. Navíc je tu pro mladé samozřejmě spousta jiných zájmů než před třiceti čtyřiceti lety. A k tomu je i větší konkurence mezi sporty. Třeba florbal do toho vkročil opravdu mocně. Přesto se stále daří mládežnická volejbalová družstva držet a doplňovat, a z některých snad něco vyroste. V Liberci má volejbal velkou tradici po mnoho generací, mnohde jsou to rodinná pouta, která děti u volejbalu drží, a to je dobře.“

A co říká Lenert na proměnu tohoto sportu od dob, kdy sám hrával? „Je to docela nesrovnatelné, volejbal se změnil opravdu markantně. S nadsázkou by se dalo říct, že je to skoro jiný sport než za nás… Začíná to už u pravidel: nehraje se na ztráty, hraje se do 25 bodů, existuje post libera, došlo k některým úpravám ve hře samotné, třeba ohledně blokování, a tak dále. Jinak se bodují soutěže. Za nás byly dva body za výhru, jeden za prohru a nula za kontumační prohru,“ vyjmenovává Lenert.

„Teď je italský systém: tři body za výhru 3:0 nebo 3:1, dva za výhru 3:2, jeden za prohru 2:3 a žádný za prohru 0:3 nebo 1:3. A obrovské změny jsou také v herním pojetí. Za nás nehrála hlavní roli razance, hrálo se více technicky. Na síti se předvádělo více kombinací, role nahrávače byla ještě důležitější, než je teď, i když i dnes je to také klíčový post. Přibyl post univerzála. No a další změny registrujeme v evropské a světové konkurenci. V sedmdesátých letech byly na předních místech hlavně země jako my, Polsko, SSSR, Bulharsko, Rumunsko, výborné byly i Jugoslávie a někdy NDR, a s těmito se mohlo poměřovat jen Japonsko. Mužstva ze západní Evropy a z amerického kontinentu – to byla až druhá kategorie.“

 

 

 

Autor: Miloslav Cihlář
Zdroj: liberecky.denik.cz