ROZHOVOR – První mistrovské utkání Dukly na domácí půdě se neslo ve znamení významného výročí založení armádního vrcholového sportu, a to přesně před 70 lety.

Pozvaným, mezi pětadvaceti legendami a osobnostmi Dukly, byl i bývalý reprezentant Lubomír Staněk, jenž letos ukončil hráčskou kariéru a u volejbalu zůstává jako trenér.

Při extraligovém utkání tě poprvé vidíme mezi diváky, jaké tě provází pocity?
Do Liberce jsem přišel v 18ti letech a je mi 43, takže roky strávené na palubovce už je těžké počítat. Ale ani mi to nevadilo. Hlavně mě volejbal poprvé nebolel. Myslím, že už přišel čas, abych skončil a přenechal palubovku mladým hráčům.

Plynule jsi přešel do role trenéra, je to tak?
Chci u volejbalu zůstat. Zatím mě to uspokojuje. Ani nepotřebuji být na hřišti. Teď jezdím za volejbalem do Turnova, ale chodím pravidelně do posilovny a hraju tenis, takže ani nemám potřebu být na hřišti. Chtěl bych mladým klukům předat svoje zkušenosti. A jestli mi to půjde nebo ne, to ukáže až čas.

Ne v Liberci? V Turnově?
V Turnově má liberecká Dukla farmu na kadety. Mladé hráče máme v Benátkách, ale ještě ty mladší máme v Turnově. Tam to teď společně s Jakubem Vencovským dáváme dohromady. Budeme tam trénovat i hrát, všechno dohromady.

V létě jsi působil u reprezentačního týmu žen jako asistent, jaká to byla zkušenost?
Zatím ta největší! Z těch dosavadních trenérských zkušeností jednoznačně největší. Na jaře proběhlo všechno výborně, holky makaly, potom jsme jednou prohráli.

Překvapilo tě u žen nejvíce překvapilo?
Holky jsou do volejbalu více “zažraný” než chlapi. Mají v sobě víc ctižádosti. Nečekal jsem, že holky vydrží 2 hodiny ráno a 3 hodiny odpoledne trénovat. To mě opravdu hodně překvapilo. Jedou na tréninku to samé jako chlapi. Dávají do toho opravdu všechno.

Takže existuje i možnost, že tě uvidíme jako trenéra žen?
Tak možnost to je (smích). O tom jsme s manželkou také celý týden diskutovali, jestli mě vůbec pustí (smích), ale ta možnost tady je.

Máš tři syny a ten nejstarší už je vidět v reprezentačním mládežnickém družstvu. Volejbal zůstává v rodině, která tě podporuje.
Rodina mě podporuje maximálně. Se starším synem už jezdím po zápasech a už můžu předávat zkušenosti, co a jak by se mělo hrát.

Také nesmíme zapomenout na tvůj volejbalový kemp v Dřevěnicích. Je stále populárnější a z toho máš určitě velkou radost?
To mi dělá největší radost. Prvního října jsme spustili registraci a během 10 minut tam bylo 50 přihlášených dětí. Hlásili se ještě dříve, než věděli cenu. Je to krásná práce, kde jedeme tři týdny v kuse. Na kempu dělám 2 termíny dětí a taky dospělé.

To je taková rarita – volejbalový kemp pro dospělé. Jak to vzniklo?
Mě k tomu dovedly maminky, které přihlašovaly děti a psaly mi: „A něco pro nás by nebylo?“  Organizuji tři dny pro dospělé, aby si vyzkoušeli třífázový trénink po tři dny. Tak jsme to s mým kamarádem Ondrou Markem vyzkoušeli. První rok přijelo 20 dospělých, poté 40, no a teď už se bojím (smích). Je to 100% nárůst každý rok, takže se opravdu bojím. Zájem o volejbal je velký.

Kemp bude každoročně pokračovat?
Určitě. Teď už se to rozjelo tak, že musím hlavně shánět trenéry. Mají dovolenou a musím to prostřídat tak, aby se to o prázdninách skloubilo i s dovolenou.

Závěrem, jak hodnotíš nově sestavený tým Dukly?
Po prvním domácím zápase je vidět, že kolektivně si sedli. Ještě si to musí sednout hráčsky na hřišti. Viděl jsem první zápas, kde byla vidět nervozita, ale to všechno je ještě nakopne dál. Myslím si, že fungovat to bude dobře.

 

Autor: Blanka Popelková