ROZHOVOR – Volejbalová reprezentace žen vyhrála Evropskou ligu a šňůru výher si sebou táhla to až do finále Challenge Cupu v peruánské Limě, kde bojovala o postup do prestižní Ligy národů.

Celou tuto náročnou štaci absolvoval po boku řeckého kouče Giannise český asistent Martin Hroch, který nám zpětně popsal perné chvilky, které tým musel ustát, aby se dostal až na samotný vrchol Evropské ligy, a poté i do finálového klání s Kanadou o Ligu národů.

Vyhráli jste Evropskou ligu, a také v peruánské  Limě se vám dařilo, byť jste zůstali před branami Ligy národů. Jak tuto spanilou jízdu hodnotíš?
S celým týmem jsme společně strávili dva měsíce. Volno vycházelo zhruba na  každých 14 dní. Dva dny na vyprání a kontakt s rodinou. Holky i realizační tým jsme toho měli v závěru všichni plné zuby, ale vždy jsme se snažili krizové momenty brát s ironií. Ono to ani v Peru nijak jinak nešlo…
Ale úplně od začátku. Když jsme se potkali poprvé začátkem května, tak Giannis (hlavní trenér) přijel na 20 min., dohrával ještě finále německé ligy. S Mateuszem (první asistent) a Goranem (kondiční trenér) jsme měli celou skupinou prvních 10 dní. Po prvních dnech jsme vytipovávali první “kousky”, které to s námi fyzicky nedají (nakonec vydržely všechny). Poté se připojil titulem ověnčený a nabuzený Giannis. Času moc nebylo, do prvního zápasu zbývalo necelých 10 dní. Přesto si myslím, že jsme tento čas využili, jak nejefektivněji to šlo. Po prvních třech zápasech jsme byli v kurzu na postup do Final Four. Facka přišla na Ukrajině. Jako trenéři si obrovsky vážíme následné reakce hráček na Slovensku, kde jsme brali 3 body.  Právě Slovenky nám podaly pomocnou ruku a vyhoupli nás do Varaždinu na  Final Four. Tam jsme až neuvěřitelně otáčeli koncovky setů proti Bělorusku a brali finále a s ním i postup do peruánského Challengeru. Ve finále proti Chorvatkám se nám rovněž podařil obrat a sebevědomý chorvatský tým s italským trenérským vedením musel sklonit hlavu.

A závěrečný turnaj v Limě…
Challenger v Limě nás zastihl ve stoupající formě. V prvním zápase skupiny jsme sice byli drceni Peruánkami celý set, abychom pak v závěru doháněli a otáčeli neuvěřitelnou ztrátu, tuším 6 bodů. Zápas jsme nakonec zvládli i přes neustále bučící a pískající peruánské publikum při našem servisu. Další den se ukázala síla kolektivu proti Chorvatsku, které přestalo unášet průběh našeho druhého utkání v pěti dnech a rozložilo se zevnitř. V semifinále s Argentinou jsme využili dokonale slabin soupeře a holky příkladně plnily taktické pokyny. Kaňka v podobě zranění Kosíka, nám trochu udělala čáru přes rozpočet. Ale na finálový den už jsme měli vyčištěnou hlavu s jediným cílem. Odehrát druhé finálové utkání během jednoho týdne úspěšně!

Prohra přišla až ve finále s Kanadou. Co chybělo, aby tým postoupil do Ligy národů?
Byli jsme si vědomi, že Kanada jde do finále jako favorit. My od začátku turnaje s jednou nahravačkou, která si nemohla oddychnout ani na chvíli (v tréninkových dohrávkách nahrával Giannis) a bez Kosíka – tím pádem s omezeným střídáním v sektoru smečařek. Kanaďanky nás “uštvatly” v prvních dvou setech jejich “ultrarychlou hrou” ze všech pozic a nám chyběla vůle se jim postavit. Ta přišla ve 3. setu, do kterého soupeř vstoupil bez zraněné smečařky a my začali KONEČNĚ hrát. Holky najednou vycenily zuby, srovnaly si vše v hlavách a pustily se do soupeřek hlava nehlava. V pátém setu jsme na ně už neměli, upřímně bez výčitek svědomí. Nezbývalo  nám než soupeři pogratulovat a našim holkám se podívat do očí a uznaně pokývat hlavou…

I druhé místo je výborné. Dá se říct, že vše hodnotíš pozitivně (až na zranění)…
Kdybych měl shrnout tento reprezentační blok a hledat i negativní věci, tak bych vytáhl slova E. Holubové z Pelíšků: “Rozmáhá se nám tu takový nešvar…”.  Při výběrech do reprezentačního týmu žen, nám nominaci dělají samotné hráčky. Hráčky si určují, jestli chtějí nebo nechtějí reprezentovat a v jakém období, dokonce neberou trenérům telefony. Osobně patřím do reprezentační porevoluční prehistorie, ale ještě na přelomu tisíciletí nominaci určovali trenéři a byl o ni velký boj. Máme tu teď období, kdy ji určují hráčky, a to je problém. Hroch tu v žádném případě být nemusí a potřeba tu není, ale TOP  hráčky by se o nominaci zajímat měly. Věřím ve světlé zítřky…

Opouštíš Olymp a vracíš se do Francie.
Ano, odcházím z Olympu. S klukama (Standou a Ondrou) se mi dělalo výborně. Kolektiv se sešel taky a myslím, že se nám podařilo restartovat Olymp, což byl primární cíl naší spolupráce. Tak jako se každý hlavní trenér snaží posouvat dál a hledat někde impulsy, u práce asistenta to je něco jiného.  Do asistentské pozice jsem si spíše přinesl heslo: “Co nedělat ve funkci asistenta!”. Za hráčskou kariéru jsem těchto poznatků nasbíral dost :-). Výhodou bylo, že mě Standa do Olympu pozval a postavili jsme si role na úrovni dvou parťáků (tak jsme si říkali), než na klasické dvojúrovňové struktuře hlavní trenér – asistent.

Co bylo důvodem k odchodu?
Původně jsem ani z Olympu neměl v plánu odejít (už jsme měli rozjednané hráčky na další rok), ale po olomouckém semifinále mi přišla nabídka na účast v konkurzu na hlavního trenéra do týmu, který znám už přes 15 let. Pomáhal jsem kdysi organizovat výměnné pobyty klubu s Volejbalem Brno, čtyřikrát tam byl ještě jako hráč na mužském turnaji. Poté, co začali pořádat ten ženský, tak se Šternberkem a Olympem se připsalo dalších 5 účastí na tomto výjimečném turnajovém projektu Promaster. Výběrové řízení mělo několik kol. Když mi pak oznámili, že jsem ve finále, tak jsem už začal připravovat rodinu… a posléze Olymp Praha.

Na nadcházející sezonu zamíříš do francouzského města Quimper.
Quimper Volley je pro mě srdcová záležitost a výzva zároveň. Mé kontakty tam zůstaly i přestože se v klubu vystřídali tři prezidenti, několik trenérů. I když tam odcházím, jako trenér cizinec do specifického francouzsko- bretaňského prostředí. Pracovní cíl, kromě toho výkonnostního je ten, abychom fungovali na podobném principu, jako v Olympu (potažmo v reprezentaci).  S mým kolegou Dominiquem si zatím vzájemnou komunikaci a spolupráci musím pochválit.

Proč právě Francie? 
Ve Francii jsem působil jako hráč 11 let. S manželkou se nám tam narodili dvě dcery, které část svého dětství prožili v tamním školním systému. Francii jsem pak opouštěl v roce 2005, abych se tam ještě na rok vrátil jako trenér mužského týmu Saint Quentin druhé nejvyšší ligy.  Do druhé nejvyšší ligy odcházím i letos. Quimper Volley je tým, který opustil po 3 letech nejvyšší profesionální ligu LAF. Letos bude působit v poloprofesionální soutěži Elite, která má svá specifická pravidla v tom, že tým musí mít ze 7 hráček neustále 3 francouzské hráčky na hřišti (v nejvyšší soutěži takové omezení není). Dostal jsem mandát na dva roky s tím, že cíl je do dvou let postoupit. Letos jsem vsadil, kromě domácích hráček i na cizinky. V cizinecké legii budou působit vedle Britky, Kanaďanky, Senegalky i naše tři hráčky. A to V. Měrková, B. Gambová a K. Vojíková. Věřím, že si tým sedne a v sezóně bude šlapat.

Zdravím všechny fanoušky volejbalu a přeji odpočinkové prázdniny…

 

Autor: Blanka Popelková