ROZHOVOR – Největší senzací tohoto týdne bylo extraligové vítězství volejbalistů Příbrami nad neporaženými mistry z Karlových Varů. Foto: Kocouři Příbram

Pětisetovou bitvu, která posunula Příbram v tabulce o příčku výš, režíroval v obraně mladý Martin Kop. Jeho dědeček Petr (stříbrný olympionik z Tokia 1964 a bronzový z Mexika 1968, zlatý z domácího MS 1966) by měl jistě radost, neboť svoji stopu zanechal jak na trenérské lavičce, tak na hřišti. O tom, jaké to je, když koučuje táta, se po pondělní výhře rozpovídal dvacetiletý Martin Kop s úsměvem.

Prozradíš, jak se táta na tak důležitý zápas připravoval?
Jak se připravoval táta to nevím, protože já jsem měl zkoušku a doma jsem nebyl. Ale hráli jsme jako tým, semkli jsme se.

Jaké to je, když koučuje táta?
Beru to profesionálně. Odděluji osobní život od volejbalového. Já to vůbec nevnímám.

Ale do osobního života to přeci jen zasáhne?
To určitě, ale o volejbale jsme se bavili i předtím, když jsem hrál v Praze a táta nebyl můj kouč. Vlastně se vůbec nic nezměnilo.

Co rozhýbalo tvůj přestup z pražského ČZU do Příbrami?
V Praze už jsem hrál 5 let a upadal jsem do stereotypu. Chodil jsem tam také pět let do školy a cítil jsem, že potřebuji změnu. Vyklubal se přestup do Příbrami, a protože studuji druhým rokem IT na ČVUT, tak jsem chtěl, aby to bylo blízko Praze.

Takže kromě volejbalu se zajímáš o programování a IT technologie?
Je to můj koníček. Baví mě to.

Děda i tatínek byli slavní volejbalisté, odkud přišel zájem o počítače?
Z máminy strany. Jsou to geny. Mám šikovného dědu a zdědil jsem to z máminy poloviny.

Díky tomu, že děda i táta byli v reprezentaci, necítil jsi tlak…
Děda z tátovy strany byl obrovský volejbalový vzor a i táta. Jezdili jsme se dívat na zápasy. Ale ze strany rodičů jsem nikdy žádný tlak nepociťoval. Mohl jsem se rozhodnout, co chci dělat. Děda i táta byli velkou inspirací, ale pro volejbal jsem se rozhodl sám.

Sleduješ volejbal v zahraničí? Která liga se ti líbí?
Líbí se mi, jak se hraje volejbal v Japonsku. Mají hru založenou úplně jinak než ostatní.

Japonská liga se moc sledovat nedá…
To nedá (smích), ale co máme zahraniční styky, nebo třeba jezdíme s reprezentací, tak mě jejich styl hodně zaujal.

Většina hráčů se pohybuje na rozhraní mezi smečí a liberem, ty ses rozhodl jen pro libero, je to tak?
Dva roky už mě bolelo rameno a cítil jsem výkonnostní rozdíl. Přišlo mi, že jsem se zastavil. Potřeboval jsem nový impulz. Minulou sezonu na ČZU přišla příležitost, tak jsem chtěl libero vyzkoušet. Teď jsem se rozhodl jen pro libero a cítím, že je to správně.

S liberem Davidem Juračkou se pravidelně střídáte.
Je to super, protože se mám od koho učit. Hodně mi poradí.

Je tvým snem dojít až do reprezentace?
Cesta je ještě dlouhá.

 

Autor: Blanka Popelková