ROZHOVOR – Zkušený blokař se rozhodl uzavřít kariéru, během které prošel několika extraligovými štacemi. Nejvýraznější stopu ale jednoznačně zanechal v Aeru Odolena Voda. Foto: TJ Aero Odolena Voda

volejbalová cvičení o zeď

V posledních sezonách už na hřišti spíše jen občas vypomáhal a výraznější chvilku slávy si užil, když na lavičce zastoupil distancovaného hlavního trenéra, jehož byl už dříve prodlouženou rukou. Nic to ale nemění na tom, že bez nadsázky patří mezi legendy současného volejbalu v Odolena Vodě.

Vždyť dvoumetrový čahoun Tomáš Kotrch v klubu stihl ještě konec slavné éry, v níž osvědčená značka z Prahy-východ sbírala tituly jako na běžícím páse. Přes kolečko na dalších extraligových adresách – v Kladně, doma v Praze, Opavě či Liberci – se znovu vrátil na místo činu.

Po dalších devíti sezonách v Aeru se nyní osmatřicetiletý blokař, který byl na svém vrcholu členem širšího kádru reprezentace, rozhodl s volejbalem definitivně skončit. „Nevím, jestli se dá až tak mluvit o ukončení kariéry,“ usmívá se na úvod rozhovoru bývalý kapitán letců.

Proč myslíte, že ne?
Už delší dobu jsme pracovali v nějakém poloprofesionálním režimu. Domlouvali jsme se vždy z roku na rok podle časových možností. Moje úloha už nebyla vysloveně herní. Můj režim v týmu se nedal srovnat s lidmi, kteří v klubu fungovali denně a plnoprofesionálně.

Teď už tedy volejbal vůbec, nebo třeba jen pro zábavu někde v krajského přeboru?
Takhle jsem nad tím zatím vůbec nepřemýšlel. Budu se samozřejmě snažit nějak sportovně udržovat. Na druhou stranu mám práci, ve které se musím angažovat, a také rodinu. Prostoru i na poloprofesionální sport celkově příliš nebylo a byl to takový kompromis. Na nějakou nižší soutěž to nevidím, nedával bych to časově.

Na konci loňského roku jste ve dvou zápasech zaskočil za kouče Martina Kopa. Trenérské řemeslo vás neláká?
Ne, ne. Nemám ani žádnou licenci. Ale to není ten důvod. Tímhle směrem jsem se nerozhodl vydat. Už jen proto, že se nějakých deset let pohybuji ve farmacii. Trenéřinu jsem nikdy nedělal. Musel bych v tom úplně začínat a nevím, jestli by to pro mě bylo (smích). Takhle jsem spokojený.

Co pro vás znamená volejbalová Odolka?
Na Odolce jsem vyrůstal, byl to můj mateřský klub, ve kterém jsem někdy v roce 2001 začal s extraligovým sportem střídavě ještě jako dorostenec. Ke klubu mám blízký vztah, je pro mě srdcovou záležitostí.

Kromě Odolky jste prošel i dalšími kluby – Kladnem, ČZU Praha, Libercem, Opavou. Na které období nejvíce vzpomínáte?
Každé mělo něco do sebe, bylo něčím zajímavé a fajn. Celkově vzpomínám rád. Potkával jsem se neustále s řadou lidí. V ČZU nebo Kladně třeba s těmi, se kterými jsem s volejbalem začínal. V Liberci byl trenér Nekola, se kterým jsem fungoval hned na začátku v Odolce. V Opavě jsem se zase potkal s Martinem Demarem, který se před dvěma třemi lety objevil u nás. Hodně jsem pracoval s Milanem Fortuníkem, Milanem Hadravou. Ten by měl snad pokračovat na Odolce v roli asistenta. Volejbalový rybník je malý, takže se to hodně prolínalo a točilo okolo stejných lidí. Celkově převládají dobré dojmy. Teď už ale byl čas posunout se dál. Nikdy neříkej nikdy, ale myslím, že ve volejbale pokračovat nebudu.

Aero, kde jste strávil posledních devět sezon, má u vás určitě speciální pozici. Nechybí vám trochu týmový úspěch?
Víte, že ani nevím, že je to už devět sezon? (smích) S Odolkou mám úspěchy v začátcích kariéry, kdy jsem u nějakých medailových pozic byl. Jako hráč jsem se jich ale ještě aktivně tolik neúčastnil. Teď na konci už nebyly. Klub se vlastně vracel, budoval nanovo a zpočátku především stabilizoval. Medailové ambice tam ještě reálně nebyly. V poslední době už se poohlíží po první šestce, nebo i výš. Takových týmů je ale hodně a cesta je složitá. Liga se celkově vyrovnala a kvalitou šla nahoru, což je jen dobře.

Letos ale bylo poměrně našlápnuto, že? (Aero vypadlo ve čtvrtfinále s Českými Budějovicemi)
To ano, ale sezona byla opravdu specifická díky pandemii. Docházelo ke spoustě přestávek a karantén. Vybavuji si ze začátku, i když jsem se zapojil standardně o něco později, že se mi herní projev našeho týmu fakt líbil. Jenže do toho přišly přestávky a nemám pocit, že jsme na to úplně navázali. Výkony byly v mých očích už méně jisté. Střídali jsme velmi dobré s méně vydařenými. Do té doby to mělo stoupající tendenci. Sezona byla těžká pro všechny. Špatně se to hodnotí. Kdo se s tím dokázal lépe srovnat, byl úspěšnější, pokud tedy pominu týmy z první čtyřky.

Zajdete se v budoucnu podívat na zápasy Odolky?
Určitě. Rád si na to udělám čas.

Jak budete celkově vzpomínat na svou kariéru?
Volejbal zabral velkou část mého života, řekněme dvacet let. Mám spoustu příjemných zážitků, na které budu rád vzpomínat. Samozřejmě i nějaké horší. Měl jsem před deseti lety problémy s ramenem, byl jsem na složité operaci. Kvůli tomu jsem se odklonil od té profesionální dráhy. O pět let později jsem musel ještě na jednu a bylo jasné, že cesta nahoru už nebude. Díky tomu jsem tu čistě profesionální dráhu přehodnotil. Kromě Liberce a Opavy, což bylo asi dva tři roky, jsem se volejbalu na plný úvazek nikdy nevěnoval. Vždy jsem u toho dělal i něco dalšího, ať studium na vysoké škole, nebo práci.

Teď zbude čas i na další koníčky, ke kterým jste se až dosud nedostal?
Věnuji ho primárně práci a především rodině, která si ho zaslouží. Moc se na to těším.

Ještě něco, co by mělo na závěr zaznít?
Rád bych poděkoval všem v klubu a našim fanouškům. Jindrovi Lickovi a Jindrovi Neumannovi, že mi umožnili vstup do odolského volejbalu. A samozřejmě za letošek fajn klukům jako Martin Hladík, Matyáš Demar, Lukáš Démar, Standa Vachoušek, Aleš Holubec, naši cizinci a další, kteří dělali na hřišti, co bylo v jejich silách. I Tomáš Havlát a Pavel Horák ve vedení se léta snaží a ani ty bych neměl opomenout. Bylo mi potěšením, být u volejbalu s nimi. Pro Odolku udělali za poslední roky mnoho. Přeju jim jen to nejlepší.

 

Autor: Luboš Kurzweil
Zdroj: pribramsky.denik.cz