ROZHOVOR – Čtyřiadvacetiletá reprezentační smečařka Eva Hodanová strávila sezonu v Drážďanech. Velkým úspěchem jejího posledního angažmá bylo vítězství v Německém poháru.
Ani po dvouletém působení v Drážďanech německou Bundesligu neopustí, ale udělala změnu na klubové úrovni. Do nové sezony podepsala reprezentantka Hodanová smlouvu s týmem SC Potsdam.
V rámci německé Bundesligy se nyní stěhuješ z Drážďan do Potsdamu. Proč právě Potsdam?
V Drážďanech mi končila dvouletá smlouva a na jejím prodloužení jsme se nakonec nedohodli. Zároveň jsem ale chtěla zůstat v německé Bundeslize, protože její úroveň mi připadá vysoká. Velkou výhodou je spolehlivost německých klubů. Proto jsem ráda, že přišla nabídka z Potsdami a můžu v Německu zůstat i pro nadcházející sezonu.
Co je důležité, když se rozhoduješ ve výběru angažmá?
Žádný speciální seznam kritérií nemám. Rozhoduji se hlavně podle sebe. Samozřejmě, že mě ale vždy zajímá názor mých agentů, rodiny a mých nejbližších přátel. Nechtělo by se mi jít hrát do klubu, o kterém je známo, že dluží několik výplat hráčkám z minulých sezon. Také vždy beru v úvahu, kdo bude trenérem týmu a jaké hráčky v něm budou působit.
Bude to třetí rok v Německu. Jak si na tom s němčinou? Sprichts du Deutsch?
Ja, natürlich! Musím říct, že němčina pro mě není úplně jednoduchá. Navíc, v týmu se mluví spíš anglicky. Ale po dvouletém působení tady v Německu určitě lépe rozumím a nějakou konverzaci sem tam také zvládnu.
Máš vystudované mezinárodní vztahy. Jak se ti to povedlo skloubit studium s profesionální kariérou volejbalistky? Mnoho mladých volejbalistů si v rozhodujícím věku volí mezi školou a volejbalem…
Musím přiznat, že v České republice to opravdu není jednoduché – být profesionální sportovec. Především, když děláte kolektivní sport, kde víceméně není možné tréninkový plán nijak upravit a studovat u toho vysokou školu. Většinou vás totiž nutí vybrat si sport nebo studium. Bez ohledu na fakt, že opravdu máte zájem dělat naplno obojí. Naštěstí jsem v té době hrála v Praze za Olymp, kde jsem nikdy neměla problém se domluvit s panem trenérem Mitáčem, který nám pokaždé, když to bylo jen trochu možné, vyšel vstříct. Samozřejmě to obnášelo úplnou ztrátu volného času a mnohem víc stresu. Nicméně toho dodnes vůbec nelituji!
Jsi součástí týmu volejbalové reprezentace, která nedávno dovezla bronzové medaile z Evropské ligy…
Být součástí reprezentačního týmu je sen každého sportovce. I teď, po dlouhé době, když stojíme spolu s týmem před začátkem zápasu uprostřed hřiště a posloucháme hymnu, tak se mi trochu třesou kolena a běhá mi mráz po zádech.
Autor: Alex Janoušková
