ROZHOVOR – Jablko nepadlo daleko od stromu. Často se stává, že děti se rozhodnou pro stejné povolání jako jejich rodiče, ale pak záleží na jejich přístupu a snaze vyniknout.

Sport se většinou přenáší z rodičů na děti. Magdaléna Zedníková je výborná volejbalistka, která se věnuje stejnému sportu jako její otec Tomáš Zedník. Pan Zedník je dnes manažerem mužského ostravského volejbalového klubu VK Ostrava. „Líbilo se mi, že mě otec už od mala brával na volejbalové kempy, kde jsem mohla vidět lidi, kteří zasvětili život sportu. S aktivním volejbalem jsem začala ve třetí třídě základní školy, “říká slečna Zedníková.

V roce 2017 promovala na VŠB – TU Ostrava, fakultě ekonomické a vystudovala obor finance. Tentýž rok se v létě zúčastnila univerziády ve městě Tchaj-pej, což je hlavní město Čínské republiky a leží na severu ostrova Tchai-wan.

Univerziáda je dávno za vámi, ale jak na vše vzpomínáte?

I když se odehrávala na konci léta, tak na univerziádu nikdy nezapomenu. Pro mě to byl okamžik, který jsem ještě nikdy nezažila. Emoce pracovaly všem zúčastněným a byly jsme rády, že nás to potkalo a byly jsme vybrány. Překvapilo mě, že organizace univerziády byla bez chyby a utvářela tak výsledek pozitivní jak pro hráče, tak i pro diváky. A to i přes to, že se univerziáda počtem sportovců přirovnává dokonce k olympijským hrám. Také si velmi cením toho, že jsem se díky této akci mohla dostat do Asie, jelikož předtím jsem hrála pouze v Evropě.

Na vás vidím, že jste z akce nadšená a motivovaná. Jak se vám V Tchaj-peji hrálo?

Vážím si atmosféry, která byla, protože jsem lepší podporu publika ještě nezažila. Tamní obyvatelé jsou vstřícní a užívají si všech sportovních i společenských zajímavostí. Každý zápas byl pro nás povzbuzením do aktivní hry, protože publikum bylo nadšené a my jsme se snažily je nezklamat profesionální hrou. Lidé si nás fotili a chtěli podpisy. Měli nás za hrdinky už jen tím, že jsme přišly na hřiště a podaly výkon.

Měly jste málo času se podívat do města, ale určitě jste nějaké místo navštívily. Co bylo pro vás velkým překvapením?
Samozřejmě jsme s ostatními hráčkami chtěly vidět město a srovnat Asii s Evropou. Kultura je to opravdu odlišná, důraz je především kladen na přírodu a duševní vyrovnanost. To ostatní je spíše opomíjeno. Vyšly jsme mimo sportovní areál a viděly špatnou hygienu na cestách a v restauracích, která by se v Česku netolerovala. Sedly jsme si na jídlo do stánku a sledovaly přípravu pokrmů. U jednoho stolu se porcovaly kusy masa a u toho druhého obědvali hosté. Pokud by měl návštěvník zájem o stříhání vlasů, tak nemusí chodit do kadeřnictví, ale stačí se porozhlédnout kolem dokola a uvidí na chodníku křeslo, které je připravené na česání a jinou úpravu vlasů. Tchai-wan je chudobný stát, ale obyvatelé se naučili vyžít z mála a především žít naplno. My si z toho můžeme vzít příklad.

Byl pro vás výsledek univerziády zklamáním?
Volejbalově jsme nedosáhly toho, co jsme zamýšlely. Skončily jsme v pořadí deváté z dvanácti týmů, což není příliš pozitivní. Chtěly jsme se dostat na další univerziádu, ale ani takto není řečeno, že to za dva roky nevyjde. Musí se však na univerziádu probojovat daný sport, pohlaví a země.

Byla jste v Asii ještě s dalšími sportovkyněmi. Jak jste si týmově sedly?
Výborně. Předtím jsme se vídaly jen na zápasech ligy, nečekaly jsme, že si tak povahově a sportovně padneme do noty. Měly jsme vzájemně velmi dobrý vztah a naskytl se mi úplně jiný pohled na mé ligové protihráče. Místní lidé se k nám chovali jako k váženým sportovcům a my jsme to přijaly s velkou radostí a podpořilo nás to k dalším sportovním aktivitám. Obdivovaly jsme asijské ženské týmy, vzrůstově malé, ale každý by si všimnul obrovské píle a šikovných úderů. Mě se líbilo jejich umění blokovat a najít správné místo na hřišti. Celou hru postavily na obraně a umění soupeře unavit.

Závěrem se odkloníme od univerziády. Určitě všechny čtenáře bude zajímat váš nynější lucemburský volejbalový tým. V čem je odlišný od českého?
Největší rozdíl vidím v profesionalitě, která je u nás mnohem vyšší. Hraji za VC Strassen, a tým není zatím tak rozvinutý a významný jako české týmy. Holky trénují a hrají, protože samy chtějí dělat něco navíc mimo chození do řádného zaměstnání. Mezery v lucemburském týmu vidím v přípravách za zápas. České volejbalistky jsou zvyklé, že se během příprav prochází videa a ví se kam smečovat, nahrávat, nebo koho jak blokovat. Vše jsme důkladně studovali. V Lucembursku nic z toho nefunguje. Příprava je dle mého názoru nulová. Mám pocit, že nám tlačí do hlavy, že když chceme vyhrát, tak zvítězíme a žádný trénink nepomůže. V budoucnu bych ráda dělala volejbal pouze jako volnočasovou aktivitu a začala se naplno věnovat práci v mém oboru nebo bych vyzkoušela jiný tým.

Autor: Ing. Lada Kutějová