Ruský volejbal je o razanci podání, útoku a neprostupném bloku. Jak jsem na vlastní kůži poznal ruský volejbal je především postavený na fyzičce a opakování. Můj ruský trenér měl 3 zásadní požadavky, která jsme museli během zápasu splnit.
Úkol č.1 – 1 blok na set
Aby jsme hráli dobře na bloku, museli jsme mít každý krajní hráč (2 smečaři, nahrávač, univerzál) jeden blok na set. Blokaři to měli těžší, měli stanovenou hranici na 1,5 bloku. Podle trenéra to bylo ještě pro blokaře málo, protože mají třikrát větší šanci na zablokování než krajní hráč. Blokují ve třech zónách a krajní hráči pouze v jedné. Zkuste si vypočítat, kolikrát tým musel zablokovat při vítězství 3:0… Ano…21 bloků za 3 sety! To je i na ruský tým docela dost:-)
Úkol č.2 – podání přes 100km/h
Náš ruský trenér měl vysledováno, že dobří přihrávači nemají problémy s podáním do 100km/h. Nad 100km/h už problémy mají všichni. Jak ale trénovat podání nad 100km/h? Jednoduše! Stačí ruční radar v rukou trenéra za hřištěm. Postavili jsme se do řady a podávali. Trenér jen hlásil 95, 103, 89, 99, 115… Komu lítalo podání rychleji než 100km/h mohl si dovolit udělat v zápase chybu. Servírující pod tuto hranici chybu udělat nesměli. Já, jako cizinec, jsem měl samozřejmě podmínky trochu obtížnější. Musel jsem podat 3 podání za sebou přes 100km/h. Nebylo náhodou, že jsem zůstal poslední, kdo cvičení dělal. Půlhodinka podávání v kuse navíc a byl jsem i já hotovej (doslova).
Pozn.: 115km/h podával stabilně náš mladý smečař. Jeho servis měl jedinou chybu, končil pravidelně ve zdi za hřištěm 🙁
Úkol č.3 – 55% na útoku pro smečaře a 65% pro blokaře
Smečař a univerzální hráč hraje dobrý zápas pouze pokud má alespoň 55% na útoku (blokaři 65%). Nezáleželo jestli jsem dostal 20 bloků nebo útočím do autu. Stačilo mít 55% složených míčů a vše bylo OK. Ulívky se nepočítají a na tréninku se nesmělo zalívat, protože tu vám každej soupeř vezme. Během tréninků nám trenér dělal statistiky a nedej bože, abych měl pod 55%. Co si pamatuju, kdo nesplnil tuto povinnost – byl na koberečku!
A výsledek… za celou sezónu jsme neodehráli jediný zápas podle představ našeho pana trenéra. Vždy nám k tomu (ne)málo chybělo. A tak měl trenér vždy pár důvodů, proč nám mohl promlouvat do duše.
P.S.: V Jaroslavli jsem hrál s mladičkým Maximem Mikhailovem, z kterého se po pár letech stal jeden z nejlepších univerzálů na světě. Také nahrávač ruské reprezentace Sergej Grankin si tam s námi užil těchto trenérským metod.
