Nedá mi to nezareagovat na výborný článek k zamyšlení Filipa Hudečka o dětském sportu a zranění. Čtenost jeho příspěvku na Volleycountry trhla rekord během jednoho dne a stále vévodí tabulce nejčtenější. Můj pohled nebude směřován na časnou specializaci dětí. Upozorním na předcházení zranění a zlepšení výkonu již od dětských let díky strečinku.
Na rovinu. Nejsem trenér a ani nemám touhu se jím stát. Na druhou stranu jsem procestoval s volejbalem celý svět. Znám palubovky od Jižní Ameriky až po polární kruh. Viděl jsem, na vlastním těle vyzkoušel, všechny volejbalové školy. Od ruské dřiny, kde objem práce je alfou a omegou, po italskou, kde je všechno do nejmenšího detailu propracováno a přesně na sebe navazuje. V Rusku začíná být klasický volejbalista po třicítce tak trochu robot. Začíná mu tvrdnout tělo a přichází vážná zranění. V Itálii naopak. Tam je spousta hráčů, kteří se i ve 40 letech ladně pohybují a na hřišti působí, jako by jim bylo 25 let.
Na začátku mé volejbalové kariéry jsem si říkal, dělej to, co ti pomůže stát se lepším volejbalistou. Měl jsem pevnou představu, že tvrdá práce přinese očekávané výsledky. Protahování jsem tenkrát moc neřešil! V mladistvém věku jsem si nedokázal představit, jak mi to pomůže ve výskoku nebo ve větší ráně.
Asi v polovině mé kariéry jsem tušil, že jsem udělal velkou chybu. Poznal jsem, že víc protažený – rovná se větší potenciál. Protahování jsem na začátku neměl podceňovat. Naopak. Měl jsem mu dávat daleko víc! Chtěl jsem to dohnat, stejně jako v posilovně, ale nešlo to. Široký postoj na příjem podání a nízký střeh v obraně jsem už nenacvičil. Proč? Nebyl jsem dost protažený, nebyl jsem flexibilní. Tělo mě do těchto pozic nepustilo. Jistě, každý má své tělesné dispozice, ale právě tyhle dvě věci by se mi v té době dost hodily 🙂 Bez nich jsem mohl umět cokoliv, ale na příjmu a v poli jsem měl limity. Limity, které již nešly odstranit. Vím, že kdybych tyto limity neměl, byl bych o kus lepším smečařem.
Nyní sleduji mladé a začínající volejbalisty, mého desetiletého syna nevyjímaje. Jako táta vidím, že je volejbal baví, jak jsou do něj kluci zapálení a mám velkou radost. Trenéři jim dávají do těla, což je správné. Na druhou stranu, když se dívám očima profesionálního hráče, pozoruji, jak je naprostá většina z nich zkrácených! Dotknout se prstama země u natažených nohou je pro ně nemožné. Roztáhnout nohy a být v nízkém střehu s přenášením váhy – taky problém. Protažená a flexibilní ramena, opět nic moc.
Kam mířím? Přál bych si, aby děti začaly se správným strečinkem dříve než já, dokud je čas výrazně zlepšit flexibilitu těla. Aby se mladí hráči věnovali protahování více, ať už individuálně či na tréninku. Nejen, že díky němu budou předcházet zranění, ale strečink jim výrazně pomůže k lepším výkonům.
Abych nedával jen nekonkrétní rady, v následujícím článku se chystám na zpracování těch nejlepších strečinkových cviků pro děti a začínající volejbalisty. Prvotně přikládám základní strečinkové cviky, které zvládne každý:
1. Krk a zátylek
Pro cvičení zátylku a krčního svalstva je vhodné provádění půlkruhů hlavou ze strany na stranu.
2. Ruce
Základní protahovací cviky jsou různá kroužení. Nejdříve kružte pozvolna zápěstím, po té lokty a pak zapojte ramena. Po krouživých cvicích můžou přijít na řadu cviky švihové a tahové. Ve vzpřímeném stoji cvičte kmity rukama nahoru a dolů a také do stran.
3. Záda a zadní partie nohou
Pro tento účel existuje jeden komplexní cvik, který doporučuje mnoho profesionálních sportovců. Začněte v rovném stoji, po té se začněte pomalu předklánět, s vypnutými koleny, až dosáhnete špičkami rukou co nejblíže k zemi. Postupně přesouvejte trup více dopředu, ruce položte na zem a ručkujte směrem dopředu. Dochází k protažení nejen zad, ale také zadní části stehen, rukou a mnoha dalších svalů.
4. Nohy
U nohou můžete začít od spodu, tedy u „achilovky”, kterou procvičíte tak, že se postavíte a zapřete nataženýma rukama o stěnu. Jednu nohu pokrčíte, druhou natáhnete tak, abyste cítili tah právě v této šlaše. Stehna si můžete protáhnout jednoduše tak, že uchopíte ve stoje nohu za nárt a přitáhnete ji k hýždím.
Autor: Jiří Popelka
