Bronzový stupínek v Českém poháru, semifinálová účast a čtvrté místo v extralize a jedno uhrané kolo v prestižním evropském poháru CEV Cup. Rozhodně ne špatná, ale nikoliv skvělá byla právě skončená sezona volejbalistek Univerzity Palackého Olomouc. Minimálně část fanoušků vysokoškolaček namlsaná úspěchy z posledních let automaticky očekávala od svého týmu ty úplně nejvyšší příčky alespoň na domácí scéně. „Musíme si však reálně uvědomit, na co aktuálně ekonomicky máme, jaká je v důsledku toho síla našeho kádru a jaké možnosti mají naši největší soupeři,“ upozorňuje předseda VK UP Olomouc Jiří Zemánek. Foto: VK UP Olomouc
Jaká tedy byla tato sezona z vašeho osobního pohledu?
Určitě nelze mluvit o propadáku, ale ani nijak přehnaně chválit a podléhat sebeuspokojení. Myslím, že z pohledu sportovních výsledků jsme odvedli zhruba to, na co jsme měli. Mně osobně tam chyběl nějaký vrchol, výsledek, který by se těm našim reálným možnostem alespoň trochu vymkl a díky němuž bychom zazářili a odměnili naše fanoušky, partnery a podporovatele. Přitom stačilo opravdu jen málo.
Máte na mysli onu mečbolovou výměnu ve čtvrtém semifinále extraligového play-off proti KP Brno za stavu 2:1 na zápasy pro vás?
Přesně tak. Měli jsme na ruce útok, který nás mohl posunout do finále, což by už byl vzhledem k předchozímu průběhu sezony velký úspěch. A hráli bychom s Prostějovem, který jsme dokázali porazit v lize i poháru, navíc s výhodou jednoho domácího utkání navíc. Na „kdyby“ se nehraje, ale třeba bychom teď slavili se zlatými medailemi na krku. Jeden jediný balon… Férově ale musím říct, že naopak poslední kolo dlouhodobé části extraligy přineslo dvě hodně překvapivé porážky Ostravy a Prostějova a doslova nám darovalo třetí místo pro play-off. Nebýt toho, možná se o nějaké semifinálové šanci vůbec nebavíme. To je však sport, přináší podobné zvraty a infarktové stavy všem a na obě strany „spravedlivě“. Víc mě tak z pohledu končící sezony mrzí jiná věc.
Povídejte.
Štvaly mě naše nevyrovnané výkony a obrovské rozdíly v projevu družstva v některých zápasech. Dokázali jsme smést ve třech setech Liberec i Královo Pole, to dokonce v klíčové vyřazovací části sezony. Vcelku v poklidu jsme zvládli čtvrtfinálovou sérii se Šelmami Brno. Po odvážném pohárovém výkonu v domácím duelu s francouzským megaklubem Volero Le Cannet nám aplaudovala celá hala. A do toho se trápíme s Frýdkem-Místkem, prohráváme doma před našimi diváky po výkonu bez šťávy a šance na úspěch s Prostějovem či Olympem, doslova odevzdáváme druhý zápas o bronz s Libercem. To jsou věci, které odmítám přijmout a tolerovat.
Možná i proto se nedalo nevšimnout, že olomoučtí fandové na klubovém webu i jinde často výrazně kriticky vystupovali proti práci hráček i kouče Martina Hrocha. Všiml jste si toho také?
Ano, nedalo se to přehlédnout. Právo fandů na kritiku, klidně i ostrou, vždy plně respektuji, trenéra Hrocha a částečně tedy i jeho družstva se však musím zastat. A to velmi důrazně. Martin přišel do klubu před sezonou v situaci, kdy jsme vzhledem k různým vlivům přišli o prakticky celý předchozí úspěšný kádr. Musel poskládat nový tým a měl na to hodně málo času. Využil svých mezinárodních kontaktů a přivedl hráčky, které by jinak do nijak bohatého provinčního klubu někde ve střední Evropě asi hned tak nepřišly. Napadlo vás třeba před rokem, že budete do Olomouce na volejbal chodit na kapitánku venezuelské reprezentace? Připouštím, že ne vždy úplně asi zafungovala týmová chemie, ale chtěl bych mít kouzelnou hůlku a poznat to pár týdnů před sezonou, když nové hráčky podepisuji.
Neublížilo Martinu Hrochovi v jeho první olomoucké sezoně také to, že nastupoval na trenérský post po legendární epoše Jiřího Teplého a krátké, ale výsledkově úspěšné éře Petra Zapletala?
Po Jirkovi Teplém, který doslova vstoupil do všech srdcí opravdových fanoušků olomouckého volejbalu, by snad nechtěl přebírat trenérské kormidlo nikdo. Nelze si snad představit takovou osobnost, která by v tom srovnání obstála. Možná by si ale starší příznivci našeho klubu mohli vzpomenout, že jsme i s Jirkou kdysi jezdili hrát třeba do Přerova či Střešovic zápasy o záchranu extraligy. Já jednu dobu dokonce jako jeho asistent, nikdo to v tehdejší ekonomické situaci klubu nechtěl dělat v podstatě zadarmo. Jirka měl jako excelentní trenér v různých dobách nabídky ze zahraničí i nejbohatších českých klubů, přesto zůstával v Olomouci, i když se hrálo o sportovní přežití klubu. Nikdy jej ani nenapadlo rozhodovat se jinak.
A Petr Zapletal?
Přiznám se, že mě doteď hodně mrzí, jak nepřátelsky náš pracovní rozchod s Petrem vyzněl. Smlouvu s ním jsme dodrželi a férově se rozešli po jejím skončení. Přesto to v médiích a u části veřejnosti skoro vypadalo, že si chceme málem vyškrábat oči. Z mé strany to tak rozhodně není a nebylo, vnímám poslední výměnu trenéra u našich žen za zcela standardní a civilizovanou. Petr měl svou představu profesního směřování a my jako klub zase své představy a požadavky. Třeba se naše dráhy ještě někdy protnou, kdo ví.
Ani sportovní úspěchy – zejména dva triumfy v Českém poháru – vás tehdy nepřesvědčily o výhodnosti pokračování spolupráce?
Tady už se dostáváme někam, kam běžný sportovní fanoušek z tribuny vždycky úplně nedohlédne. Jsme samozřejmě konfrontováni se sportovními výsledky této sezony a těch předchozích. Každý z nás, a já především, toužíme po tom, aby zlatá éra pokračovala a trvala co nejdéle. Nejprve ale musíme vidět také to, že jsme v posledních letech měli zčásti i štěstí. Prostějov po deseti letech hegemonie opustil koncepci štědře dotovaného velkoklubu. Tradiční soupeři Olymp a Královo Pole se trochu hledali, žít v prostějovském stínu nebylo opravdu jednoduché pro nikoho. A projekt Dukly Liberec teprve postupně vznikal a rostl. Najednou se i za vcelku rozumné peníze dalo s úspěchem bojovat o titul. A třeba jsme mohli postavit opravdu silnou organizaci, kdyby nás nezbrzdil nečekaný a silný protivník v podobě covidu. A jsme u toho nejdůležitějšího.
Myslíte peníze?
Přesně tak. Naši příznivci si velmi rychle zvykli na silný klub, špičkové hráčky a nejlepší výsledky se zlatým medailovým leskem. Profesionální sport je ale svázán s ekonomickými možnostmi. Nekompromisně. Jenže covidová éra výrazně snížila naše možnosti. Podpora municipalit, města a kraje, pro nás tolik zásadní, se po epidemii a s ukrajinskou krizí snížila o desítky procent. Musíme to respektovat, našim partnerům i tak děkujeme, nemají to jednoduché. A sehnat soukromé sponzorské peníze v olomouckých podmínkách bylo vždy mimořádně těžké. Zažil to snad každý, kdo to kdy zkusil. Běžte do některé firmy, která v našem regionu sídlí, a chtějte peníze na sport. Buď nejsou vůbec, protože je oslovený zkrátka nemá, nebo o nich rozhoduje někdo v Praze, případně až kdesi v zahraničí. A tam olomoucký volejbal nikoho nezajímá. Takže zkoušíte známé, kamarády. Možná i tady je prostor a šance pro všechny rozzlobené a kritizující fanoušky. Znáte někoho? Nebo pomůžete finančně sami?
Zajímavý vzkaz a výzva. A co vzkážete fanouškům o nejbližší budoucnosti a plánech VK UP?
V prvé řadě to, že pokračujeme ve spolupráci s trenérem Martinem Hrochem. Máme nastavený dlouhodobý plán, který by měl nyní dostávat konkrétní podobu. Krizový rok nula je snad vcelku s úspěchem za námi. Martin je nesmírně pracovitý, charakterní člověk, s velkým volejbalovým přehledem a kontakty. Teď by konečně měl mít možnost realizovat své představy s dostatečným časovým prostorem. Uvidíme, jak v tom bude úspěšný. Na rovinu ale říkám, že otevřený bezedný měšec nemá. Ještě se krátce vrátím do blízké minulosti. Bavili jsme se o výsledcích z minulých let, vedle nichž naše poslední sezona opravdu nebyla zářivá. Jenže i rozpočet na hráčky byl maximálně zhruba dvoutřetinový, což je prostě obrovský propad.
Prozradíte, jaké hráčky v univerzitním dresu v novém soutěžním ročníku uvidíme?
Bohužel použiji otřepanou manažerskou „výmluvu“; dokud není kontrakt podepsaný, nelze žádné jméno zveřejnit, byla by to obrovská chyba. S některými dosavadními hráčkami se zcela jistě rozloučíme, jiné zůstanou. Zemětřesení by nemělo být tak velké jako v loňském mimořádném létě. Stále platí, že bychom rádi přivedli zajímavé české holky. Pokud budou. V tom směru platí totéž co u sponzorů. Dostaňte někoho za průměrné české peníze do Olomouce místo do Prahy či Brna. Nebo to zkuste, když čelíte finančně nadprůměrné nabídce třeba z Liberce nebo Prostějova. Fandy chci proto na závěr poprosit: buďte trpěliví. S klubem, se mnou, s trenérem… Bez sportovních srdcařů – na hřišti, v kancelářích, ale také na tribunách – nemá cenu sport dělat.
Autor: Adam Fritscher
